Příspěvek 18. srp 2018, 23:56

Jestřáb v osidlech StB

Nevím už přesně, kdy to bylo, nesměl jsem si tehdy o tom psát záznamy, snad to byl rok 1954. Stalo se toto: přišel za mnou vyšetřovatel Státní bezpečnosti (jak jsem později zjistil, měl krycí jméno Bílek) a dotazoval se, z čeho žiju. Řekl jsem popravdě, že mám velké úspory z honorářů a z dobře placeného redaktorského zaměstnání, ale to vysvětlení mu zřejmě nestačilo. Řekl, že jsem ještě moc mladý na to, abych zahálel – a že má pro mne práci! Byl jsem mírně vyděšen, protože pořád nade mnou visela hrozba, že budu obžalován a odsouzen za údajně ilegální skautskou činnost, a tak jsem neodporoval.

Sdělil mi, že má pro mne zaměstnání v nově zřízené Městské stanici mladých turistů a v rámci její činnosti že budu moci pracovat a přitom „dávat pozor“! Na co? Nu, kdyby tam prý přišel nějaký zakuklený skautský pracovník, abych na něj upozornil – zkrátka abych dělal donašeče! Budu prý zaměstnancem školského odboru ÚNV hl. města Prahy s platem asi 700 Kčs. Byl jsem úplně zdrcen, tohle nebyla úloha pro mne! V Městské stanici mne představil jako jejího nového pracovníka řediteli J. Tyborovi. To byl hodný člověk, bývalý dělník, zapálený turista, a já se s ním i s celým personálem (asi osm osob) brzo spřátelil. Práce nebyla těžká, stačil jsem ji svými vědomostmi, ale vadily mi dvě věci. Především nadhozený úkol, abych „dával pozor“, a pak ztráta volnosti – stal jsem se znovu zaměstnancem s hlídanou osmihodinovou pracovní dobou, které jsem už odvykl, i když v redakci jsem býval i deset až dvanáct hodin dobrovolně. Ve Stanici jsem vydržel rok, ale v úloze, pro kterou jsem tam byl dosazen, jsem neuspěl. Jednou za mnou přišel nějaký učitel průmyslovky s podezřelou žádostí, abych mu zapůjčil skautské příručky. Odmítl jsem ho, že už žádné nemám – ale později se mě můj vyšetřovatel dotazoval, zda u mne někdo nebyl kvůli knížkám, a já žadatele zapřel. Nechtěl jsem být udavačem. Učitel byl pravděpodobně nastrčená osoba, aby StB věděla, jak se zachovám, a vytkla mi nespolehlivost. Tím jsem to u ní prohrál!

Ze Stanice jsem musel odejít a bylo mi přikázáno místo vychovatele v Domově středoškolské mládeže. Rád jsem Stanici opustil v domnění, že budu mít od StB pokoj, ale neměl jsem jej ani potom! Také jsem žil v představě, že celý ten bláznivý tyranský režim brzo skončí a já že budu zase svobodný. Kdyby mně byl někdo řekl, že vychovatelem ve středoškolském internátu budu dalších nucených deset roků, byl bych se asi zbláznil. Naštěstí člověk do budoucna nevidí, a tak jsem těch krušných deset let v úloze „vychovatele“ – i když velmi těžce a s mnohými nesnázemi – prostě přetrpěl.

Domov středoškolské mládeže, čili krátce internát, kde jsem sloužil deset ztracených let ve vychovatelské funkci, mi ani trochu nevyhovoval a ničil mi nervy. Osazenstvo internátu sestávalo asi ze 130 studentů průmyslovek ve věku šestnácti až devatenácti roků. O pořádek po učební stránce i co se chování týče se starali spolu se mnou ještě dva vychovatelé. Střídali jsme se v denních i nočních službách. Byly dosti obtížné a unavující, zejména pak noční a dvoudenní ze soboty na pondělí. Někteří žáci mne respektovali, jiní mi funkci spíše znesnadňovali svým trucovitým a výbojným chováním.

Internát byl umístěn v zabaveném zámečku Perkutov na okraji Prahy, kde kdysi bývala výletní restaurace s tanečním parketem na zahradě. Studenti byli vesměs přespolní, pražské sem nepřijímali, ti mohli bydlet u rodičů. Po několika letech byl internát přestěhován do ponuré Černé ulice v Praze, kde byly získány dva pětipatrové domy bývalého kláštera, propojené spletitými chodbami. Náš služební výkon se tím hodně ztížil.

Ani v době mé desetileté otročiny v internátu mně estébáci nedávali pokoj, občas mi volali, nebo dokonce i navštěvovali, a dotazy byly pořád stejné: s kým se stýkám, kdo jsou moji přátelé, co vím o skautských funkcionářích atd. Jednou mě zavezli do úřadovny v Bartolomějské ulici, kde mi v prázdné kanceláři předložili otřesnou fotografii. Byla na ní jakási zahrada s altánem, na jehož štítu byla umístěna skautská lilie z tyčoviny. Před altánem leželo několik rozbitých těl mladých mužů, zřejmě mrtvých. Vyšetřovatel mi dal fotografii na dvě, tři minuty, a pak mi řekl: „Vidíte, tohle dělali vaši skauti!“ Udělalo se mi nevolno, vyžádal jsem si odchod na záchod, a estébák mě provázel i tam, ačkoliv místnost neměla žádné okno, ze kterého bych snad mohl vyskočit.

Jednou, někdy i dvakrát týdně jsem se musel v Bartolomějské ulici hlásit u „svého“ vyšetřovatele Bílka, a ten pak se mnou prochodil dvě tři hodiny po Praze. A když mě náhodou při této „procházce“ potkal někdo, kdo mě letmo pozdravil, chtěl estébák samozřejmě vědět, kdo to byl, odkud se známe atd. Nic podstatného jsem mu nikdy neřekl. Maminka o mém vyšetřovacím trápení neměla ani potuchy, nic jsem jí neprozradil, jak žádal přísný zákaz vyšetřovatele. Byly to hrozné roky, a bylo jich skoro deset. Nikdy na ně nezapomenu.

Celkem dvakrát jsem se pokusil dostat se z osidel Státní bezpečnosti. Jednou jsem na tom byl s nervy tak špatně, že jsem se rozhodl k zoufalému kroku. Vyhledal jsem lékaře psychiatra, svěřil jsem se mu se svými úzkostmi a žádal jsem ho o pomoc. Prohlédl mé chvějící se ruce, dal si vyložit vše, co se se mnou děje, a pak mi napsal posudek, že bude-li pokračovat můj úzkostný stav a neklid, nebudu v dohledné době schopen práce. Vysvědčení jsem poslal přes vrátnici vyšetřovateli a na další přikázanou schůzku jsem prostě nepřišel. Čekal jsem, co se bude dít, ale nedělo se nic, estébák mě nevolal, a já měl několik měsíců pokoj.

Pak to ale přišlo znovu, a to v nejnečekanější chvíli. Měl jsem odjet s oddílem na tábor, vagón už byl naložen, hodina odjezdu se blížila, a vyšetřovatel si přišel pro mne do bytu! Odvezl mě do Bartolomějské ulice, kde se mnou sepisoval bůhví už kolikátý protokol. Minuty ubíhaly, hoši na mě na nádraží u vagónu čekali s posledními nákupy, když jsem byl teprve milostivě propuštěn s tím, že po návratu z tábora budu volán znovu!

Hoši nic nevěděli, veselili se a těšili se na romantickou jízdu na Slovensko, a já trnul hrůzou, co bude po táboře. U Zelené říčky ve Vysokých Tatrách jsem se vzpamatoval, vzbouřil jsemse podruhé a uprostřed osvobozujícího táborového života jsem si usmyslil jednou provždy s StB skončit! Napsal jsem asi dvacetistránkový spis, kde jsem vylíčil celou naši naprosto nezávadnou oddílovou činnost, a na stroji napsanou zprávu jsem po táboře odnesl mému vyšetřovateli do vrátnice v Bartolomějské. Má zpráva musela zřejmě zapůsobit, nebo můj vyšetřovatel shledal, že jsem mu k ničemu. Od té doby jsem měl klid!
Přílohy
stb.jpeg
stb.jpeg (25.36 KiB) Zobrazeno 790 krát
Sledujte ExoSpace.cz, magazín se zaměřením na astronomii, kosmonautiku a svobodný software.