Příspěvek 14. zář 2018, 20:30

Šikana ve foglarovkách... a jinde

Je zajímavé, v kolika knížkách se Jaroslav Foglar věnoval šikaně; připomeňme Chata v Jezerní kotlině, Boj o první místo, Přístav volá, Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje a hlavně Když Duben přichází. Ve všech je vidět, že Foglar porozuměl tomuto jevu, jeho příčině i následkům. Zvláště pak v knížce Když Duben přichází, v níž rozebral necitlivý vztah školní třídy k třídnímu vyvrhelovi Vojtovi Řezinovi. Foglar v knize ukázal, že vysmívaný, opovrhovaný člověk, doslova vyvrhel, může oplývat rozumem, který je ostatním žákům ve třídě na hony vzdálený.

Foglarovy příběhy mívají zpravidla přinejmenším pravdivý základ, jistě tomu tak bude i v tomto případě. Nicméně na internetu se jistou dobu potuloval příběh, který není vymyšlený ani z písmene. Nepsal ho Foglar, psal ho někdo docela jiný, jehož se mi podařilo kontaktovat. Potvrdil pravost příběhu i to, že jeho důsledky jsou jasné. Dotyčný se dodnes straní lidí a našel si takovou práci, v níž nemusí přicházet do kontaktu s lidmi. Příběh stojí za přečtení. Najdete jej pravděpodobně již jen zde, všude již byl odstraněn. Jmenuje se Karlík.

"Přivedla jsem vám nového spolužáka, buďte na něj hodní, neměl to jednoduché," pronesla třídní učitelka před svou třídou a rukou naznačila ostatním aby si sedli. "Jmenuje se Karel Nový, o přestávce se seznámíte," dodala ještě a ukázala Kájovi na volné místo ve třetí lavici.
Kája se rozhlédl po třídě. Jedenadvacet párů očí ho sledovalo, pozorovalo, prohlíželo si ho. Kája sklopil hlavu a pomalu se šoural do třetí lavice, na místo, které mu ukázala jeho nová třídní. Posadil se. Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek: Jaká bude tahle nová škola? A jací budou noví spolužáci? Budou lepší než ti minulí? Tisíce otázek a žádná odpověď. Zatím.

Karlík byl hodný, ale trošku neprůbojný kluk Díky své mírné povaze nezapadal mezi své vrstevníky. V bývalé škole to měl kruté. Kdy to vlastně začalo? Ano, někdy v páté třídě. Tehdy rozdělili jeho třídu a Karlík se dostal do úplně nové školy, mezi nové spolužáky. Nechtěl opustit starou školu, ale nedalo se nic dělat...
Začátek páté třídy probíhal v podstatě normálně, Karlík se s nikým moc nebavil protože se těžko seznamoval, a o to více času věnoval knihám... Ale už kolem pololetí se začaly dít divné věci. Totiž – zasedla si na něho třídní učitelka. Peskovala jej pro každou maličkost, vytýkala mu věci, které u jiných přecházela bez povšimnutí. Karlík nikdy nevěděl proč, ale nikomu si nestěžoval, bral to jako svůj úděl...
...Kája se v myšlenkách najednou ocitl ve své staré třídě. Kolem něho hlouček spolužáků, mezi nimi pochopitelně Pavel, ten největší tyran.
"Héj, Novéj, ty rád píšeš, žé?" pokřikoval na celou třídu a stříkal inkoust z plnícího pera na úhledně psané stránky Kájova sešitu. Hlouček spolužáků okolo se bavil. Karlík bezmocně koukal na tu spoušť, celé tělo jakoby strnulo, neschopné jakéhokoliv pohybu, jakéhokoliv odporu. Proč já, vždyť jsem jim nic neudělal, honily se mu hlavou myšlenky. Přesto však jen stál a s očima bojácně přivřenýma čekal, kdy přilétne navíc nějaká rána.
"Teda, Novéj, ty jsi ale čuně, podívej se na tu ruku," vtipkoval Pavel, když prudce chytil Karlíkovo zápěstí a rukou mu rozetřel čerstvé kaňky v sešitu.
Opět ten stálý strach, ponižování ze všech stran... Stejně, i kdyby se vzepřel, obrátilo by se to jen proti němu.
Ale peklo mělo teprve přijít. Když po prázdninách začal školní rok a Karlík postoupil do šesté třídy. Teror ze strany třídní učitelky zesiloval a vděčně se k jejím uštěpačným poznámkám přidávali i spolužáci, kteří začali věřit jejím slovům:
"Byli byste skvělý kolektiv, kdyby vám ho nekazil tady Nový!"
Ano, jako jedinému mu říkala výhradně příjmením. Stal-li se na škole nějaký průšvih, třídní z něj automaticky obvinila Karlíka, a ten musel složitě dokazovat, že s tím nemá nic společného. A stejně jako ona, si i Karlíkovi spolužáci vymýšleli záminky pro další psychické i fyzické týrání...
"Helé, Novéj, víš co je to leteckej den?" ozval se zase jeho největší mučitel.
Karlík se na něho podíval tázavým pohledem, ale nevydal ani hlásku. Jistě to nebude nic dobrého. Pavel vzal z jeho lavice pravítko a než se kdo nadál, tak vyletělo z okna.
"Tohle je leteckej den, ty blbečku. Má někdo zájem, pánové?" křičel na celou třídu jak vyvolávač na pouti.
Jeho vděčné nohsledy nebylo nutno pobízet. Během chvilky letěl oknem penál, učebnice a nakonec celá aktovka.
"Co to děláš? Vždyť to jsou moje věci," řekl udiveně Karlík.
"No ukazuju ti, co je leteckej den, když jsi to nevěděl," vysmíval se mu Pavel do obličeje.
"Ale to přece nemůžeš," protestoval mírně Karlík
"Co nemůžu?" zeptal se výhružně Pavel. "Já můžu co se mi zlíbí a ty jsi můj otrok a budeš dělat, co ti poručím. Na zem a plazit se!" přikázal najednou.
"To ne, to přece ne," roztřásl se Kája.
"Dělej, nebo tě zmaluju, že na to nezapomeneš," chytil ho Pavel za košili a ...
Do rvačky, při níž se však pral jen jeden, se vložila třídní.
"Co to má znamenat?"
"Paní učitelko, tady Nový mne napadl..." řekl Pavel.
"Zase Nový. Já nevím, proč s tebou musí být neustálé problémy. Nejsi k ničemu, jsi černá ovce třídy. A proč nemáš připravené sešity a vůbec věci do hodiny?"
"Ale já ... on ... Pavel ..." koktal Kája ve snaze vysvětlit učitelce co se stalo.
"Prosím tě, nesváděj nic na spolužáky. Dej mi žákovskou knížku. Teda, Nový, garantuji ti, že dvojka z chování tě nemine. Takového žáka jsem za svou praxi ještě neměla, hrůza..."
V pololetí i na konci šesté třídy dostal Karlík dvojku z chování. Nespravedlivě, prý proto, že je nezvladatelné, zlobivé dítě, které se pořád pere... Jaký to paradox, dát mu dvojku z chování za rvačky, kterých sice byl účastníkem, ale které nevyvolával, a ve kterých se ani nebránil. Nespravedlivé i proto, že před tímto obdobím i po něm byl vždy považován za slušné a hodné dítě s příkladným chováním.
Po prázdninách nastoupil Karlík, teď už s pověstí gaunera, do sedmé třídy. A hned v prvním týdnu si užil, od třídní učitelky i od spolužáků. Karlík vše mlčky snášel, jen se stále více uzavíral do sebe. Jeho jedinou útěchou byly knihy, se kterými trávil většinu volného času. Ale ty nebyly všemocné. Stále častěji se zaobíral myšlenkami: Proč já tu vůbec jsem? Proč jsem se vlastně narodil? Nikdo mi nerozumí, nikdo mě nechce. Jsem všem jen na obtíž. Vždyť by bylo lepší kdybych nebyl. Pro všechny. I pro mě ....
Vše začalo být divné i Karlíkově matce, která do té doby věřila třídní učitelce. Rodiče a později ani psycholog nevěděli, proč je Karlík stále smutnější a zamlklejší. Prostě jim to nedokázal říct. Jeho stav se stále zhoršoval, až někdy v lednu, těsně před pololetním vysvědčením se psychicky zhroutil úplně. Nemluvil, nereagoval na to, co mu říkali, téměř nejedl, jen se stále třásl a smutně koukal...
Psycholog ho nechal okamžitě odvézt na psychiatrii, kde si pobyl několik týdnů. Po propuštění mu byla doporučena změna prostředí. Proto na žádost rodičů přešel na tuhle novou školu...

Zvoní. Začíná přestávka. První přestávka v této nové škole. Třídní učitelka opouští třídu a děti se začínají bavit. "Co bude?" ptá se Karlík sám sebe. Tu se zvedají tři kluci a jdou směrem k němu. Už je to tu zas, pomyslí si Karlík. S úzkostlivým pohledem sleduje chlapce, jak jdou pomalu k němu. Nyní první z nich zvedá ruku. Karlík zavírá oči a odevzdaně očekává ránu. Tu ale slyší:
"Ahoj Kájo, já jsem Petr. Můžeme být kamarádi, jestli budeš chtít..."
Karlík otevírá oči, zvedá ruku a tiskne Petrovu napřaženou pravici. Po dlouhé době se na Karlíkově tváři rozlévá šťastný úsměv...
Sledujte ExoSpace.cz, magazín se zaměřením na astronomii, kosmonautiku a svobodný software.